Pohorská vesnice

Tato novela Boženy Němcové se jako většina jejích děl odehrává na venkově – v malé „pohorské vesnici“ kdesi na Chodsku. Postupně jsou nám představováni hlavní hrdinové – chudé děvče Dorla, jež žije se starou bábou a jejím synem, slepým Jóžou; hraběcí rodina – hrabě, hraběnka jejich syn Hanuš a mladá Jelenka, hraběnčina neteř, které se hraběnka ujala. Hrabě Březenský je velký lidumil – za několik let, co zde sídlí zušlechtil velmi vesnici i okolí, dal práci mnoha lidem a postaral se o chudé; jeho vztahy s místními byly nadmíru přátelské. Děj začíná návratem hraběte z cesty do Prahy. S sebou si přivezl drotára, jménem Jano, který mu zachránil život před lupiči. Jano se ve vesnici shledává s příbuznými – zde usídleným Slovákem Mičou. V dalším průběhu díla se před námi rozvíjí život na vsi a blíže se seznamujeme s postavami. Hlavními dějovými zápletkami jsou milostné vztahy několika postav. Objevuje se jinoch Pavel, který je zamilován do Dorly. Ta si na něj také myslí, ale celý vztah je narušen špatnou pověstí Pavla, ten zná naštěstí věrného přítele Petra, který jej dokáže přesvědčit o strýcově špatnosti. Srna však rozšiřuje pomluvy a lži, aby zabránil lásce Pavla a Dorby, a aby přitáhl mladíka zpět na svou stranu. Mezitím probíhá i vzplanutí mezi Jelenkou a Hanušem. Vše vyvrcholí až na jisté slavnosti, konané na zámku. Srna a zloději, kteří tehdy přepadli hrabětem, se rozhodou ukrást několik hraběcích ovcí. Pavel drží v tu dobu zrovna strážní službu a zloděje se mu podaří přistihnout. Při střetu s lupiči je zastřelen mladý drotár Jano; těsně před smrtí vyjde najevo jeho tajná láska jk Jelence. Po nějakém čase, až všechny opustí smutek, konečně dospěje ke šťastnému konci – svatbě.
Dílo je příkladem realistické venkovské prózy v níž Božena Němcová obsáhle zobrazuje život prostého lidu – je zde popsáno mnoho lidových zvyků, mezi text jsou často vkládány lidové popěvky apod. Vedle toho můžeme v některých pasážích sledovat i určité vyjádření autorčiných názorů – především ohledně hodnot lidského života. Rozvinut je tu i model ideálního vztahu mezi šlechtou a poddanými.
Autorka používá často přímou řeč; dílo je psané erformou, jazyk je poněkud zastaralý a postavy mluví navíc chodským nářečím (popř. Slovensky), toto však dodává dílu autentičnost.