Divá Bára

 

Bára byla dcerou pastýře Jakuba a dívky Báry, kterou si vzal až jako starý mládenec z obav, že se bez dětí nedostane do nebe. Když Bára vařila oběd, což bylo podle pověr v poslední den šestinedělí "zakázané", omdlela a na malou Báru tak nemohla ohlížet a zůstala bez dozoru. Od této chvíle si lidé z vesnice mysleli, že Bára na své dítě přilákala Polednici, která s malou holčičkou něco udělala. Jakubova žena potom po pár letech umřela.
Divá Bára jí říkali pro její "oči buličí", pro silnou postavu, která se pro mladou dívku vůbec nehodila. Divá byla taky proto, že byla nebojácná a uměla plavat nad, dokonce i pod vodou. I když to Báru moc

mrzelo, řídila se Jakubovými radami a urážek a plků si nevšímala, dokonce je přehlížela. Mělo ji rádo opravdu jenom málo lidí, mezi nimiž byla i Bářina nejlepší  kamarádka Elška.
Elška musela odjet za tetinkou do Prahy, aby se tam naučila dobrým mravům a zvyklostem a přitom se tam zamilovala do jednoho mládence. Po příjezdu zpět do Vestce ji panna Pepinka, sestra Elščina otce, pana faráře, zajistila a obstarala veselku s panem správčím, který byl ze všech strašpytlů ten nejstrašpytlovatější. Elška ho ale za manžela nechtěla, protože byla zamilovaná do toho pražského mládence.
V době, kdy lidé na vesnici neustále mluvili o "bílém strašidle", rozhodla se Bára, že Elšce pomůže a pana správce zažene vystrašením. To se jí opravdu povedlo, ale všichni na to přišli, že vyvedla něco tak neomluvitelného a jako trest ji poslali na noc na místní hřbitov. Ráno ji tam objevil myslivec, po kterém už dlouho pokukovala a ten jí vyznal lásku.
Pro Elšku to nakonec taky dobře dopadlo, protože panna Pepinka dovolila, aby mohla být s Hynkem z Prahy.
I když byla tato povídka napsána starší češtinou, četla se poměrně dobře a z hlediska obsahové stránky se mi líbila více než "Babička".